Manabe Narumi-6
Podle všeho sklep není tak velký, jak jsem si myslela. Přála bych si říct, že je tu jen mírně šero, díky osvětlení seshora, ale kdyby nahoře svítilo, přirozeně bych nebyla tady. Naštěstí ten pocit nekončící temnoty, který jsem měla nahoře ve dveřích, se mi podařilo překonat a zjistila jsem, že díky dvoum miniaturním okénkům je tu víceméně tolik světla, abych viděla, že to o co jsem zakopla nebyla něčí noha, ale krabice.
Po slepu jsem tápala podél zdí, až jsem konečně narazila na nějaký výklenek ve zdi.
"Hurá!" zvolala jsem nechtěně. Ozvěna mého vlastního hlasu mě viděsila. Paráda.
Právě se několik minut snažím otevřít dvířka od pojistek. Když se mi to konečně podaří, po hmatu zjišťuji, že uvnitř je jen nějaká páka. Chytnu jí a zatáhnu, ale vypadá to, že je zrezivělá. Nechce se hnout. Opřu se do ní vší silou a konečně povolí. Když se mi podaří ji dotlačit až dolů, ozve se zadunění a celá zeď se roztřese.
Na zátylku ucítím něčí horký dech. Prudce se otočím a snažím se něco rozeznat. Ten pocit s temnotou je tu zase. Najednou nevidím vůbec nic.
Za levou ruku mě cosi studeného popadne a mrští se mnou o zeď za mnou. Tedy o zeď, která tam najednou není.
Znáte ten pocit, když po tmě jdete po schodech a v domění, že vás čeká ještě jeden, poslední, zvednete nohu, ale on už tam žádný není?
Tak přesně jsem si na ten zlomek vteřiny přišla i já. Jenže pak najednou dopadám na něco měkkého. Když otevřu oči, které jsem při pádu automaticky zavřela, vidím světlo, jakoby nědke hořel oheň. Zakloním hlavu, abych se mohla podívat, co to má znamenat.
Vidím prostornou místnost s krbem, postelí a stolem. Je to zvláštní.
Pak, když se podívám ještě jednou ke krbu, spatřím něco, čeho jsem si před tím nevšimla - u krbu stojí postava muže a dívá se přímo na mě.
Viděsí mě to, ale horší je, když mě za nohu znovu popadne to studené a táhne mě to zpět.
Začnu křičet a to neznámé, studené mě stáhne znovu do tmy.
Je to trochu krátké, já vím... Ale píšu to ve spěchu, tak mějte pochopení
Tak já letím odpalovat petardy. Mějte se!
