Pray For Japan

Tak pro začátek:

Jmenuji se Manabe Narumi

Je mi 17 let

Jsem holka

Měřím 160 cm a vážím 50 kg

A nejsem tak úplně normální holka...(Podrobnosti o mé existenci najdete v příběhuXD)

Už jste někdy viděli člověka,co naprosto pohrdá svým životem?Ne?No tak teď už ano.Jmenuji se Leiko a naprosto nenávidím svůj jednotvárný středoškolský život;Nenávidím svého otce,protože nás opustil,když mi bylo osm;Ale nejvíc ze všeho nenávidím svou matku,protože od doby,co otec odešel začala pít a to tak,že nekontrolovatelným způsobem.Teď už ji asi nezahlédnete jinak,než v podnapilém stavu.

A ještě pro jednu věc jí nesnáším,protože kromě pití jediné,co zná,jsou dluhy.Přešně tak,dluhy.Matka je totiž ke všemu vášnivý hazardní hráč a všechny svoje peníze spotřebuje na automaty v putice.A na koho jiného potom zbyde vydělávat a platit její účty,než na mě?Nejlepší je,že ona to bere jednoduše jako přirozenost-to,že ona jen chlastá a já platím.

Bohužel,moje brigáda mi nevidělává zase tolik,abych stačila platit si školné,máminy dluhy a ještě účty za dům,takže jsem jednoho krásného dne,kdy ptáčci zpívají a mouchy létají přímo do krku,přišla domů a uviděla mámu,jak zlitá tancuje po pokoji-v ruce papír-a prozpěvuje si,že je nehorázně šťastná,že nás vyhodí z domu a že budeme muset bydlet na ulici.Rychle jsem jí papír vyškubla a četla:

Vážená paní NarumiPapír mi upadl na zem a já následně za ním.Hlasivky mi vypověděly službu.

Vzhledem k tomu,že jste už po páté nezaplatila poplatek za dům,jsme nuceni vás požádat,abyste se vystěhovali.Pokud tak neučiníte nejpozději do deseti dnů,budeme nuceni vás vystěhovat exekučně.

Musíme se vystěhovat?

Nedokázala jsem to pobrat-byla jsem v šoku.Jen tak jsem seděla na zemi asi dobré půl hodiny.Pak,jako lusknutím prstu,jsem se z toho tranzu probrala a okamžitě začala jednat.

Vzala jsem matku a posadila ji do křesla(protože dosud pořát tančila a krákorala) a pak zavolala na informace,kde je tady nejbližší realitní makléř.Oznámili mi,že jeden je hned o dvě ulice vedle,tak jsem okamžitě vyrazila.Naštěstí měli ještě otevřeno.Vpadla jsem dovnitř a letěla k prvnímu okénku,které bylo volné.

"Přejete si?"oslovil mě postarší,sympaticky vypadající muž.

"Dobrý den,"Usmála jsem se,"Prosím vás,potřebovala bych nějaký levný dům,nebo i byt."

"Jistě a okolo jaké ceny byste tak myslela?"

Musela jsem se trochu zamyslet;O cenách domů jsem technicky nic nevěděla.Nakonec jsem řekla neurčitě:

"Ukažte mi to nejlevnější,co máte."